pátek 14. března 2014

Benátky


Jeden den v Benátkách.

Nádherné a všudy přítomnou vodou omývané se spoustou mostů, můstků, ulic , uliček.
Co dodat. O tomto městě je hodně napsáno a nafoceno.
Takže se rozepisovat o něm moc nebudu,ale za to vám aspoň trošku přiblížím náš výlet za karnevalovým 
dobrodružstvím.



Jeli jsme čtyři, tedy ještě plus plný autobus .Odjezd v pátek 20:45 z Vyškova.Ještě zastávka v Brně a tradá směr Rakousko a přes Alpy do Itálie. Ráno v 7:15 příjezd na přístaviště kde jsme se naložili na loď a zdolávali poslední metry, které nás dělily od nezapomenutelných zážitků.
Ta první fotka ,tak tu jsme viděli hned ráno a byla to jedna z prvních a také skoro poslední maska z těch nádherných a nákladných ,které tam pózovaly.
A to slunce ,tak to jsme viděli také ráno a pak už neukázalo ani paprsek.


Další z mnoha,které to ten den později také vzdaly.
A ptáte se proč?
Odpověď je ,že předpokládaný nádherný výlet,který jsme dostaly každá k narozeninám se tak trošku v půli dne začal kazit.No prostě předpověď počasí nelhala a nedala se ani přemluvit ,i když jsme se tak snažili.


A dopadlo to asi takhle .V půl jedenácté začalo kapat,do tří hodin byly přeháňky. To se dalo ještě chodit a kochat se,ale potom začalo pršet ,pak lít jako z konve a do toho pravá nefalšovaná letní bouřka a vichr.


 Ještě ve čtyři hodiny nás držel optimismus ,ale s více promáčenými botami,prochladlými prsty na rukou  a bohužel s žádnou nadějí schovat se někde poblíž přístaviště do kavárny nebo restaurace-kde se samozřejmě musíte najíst a né si dát jen kávu nebo čaj-nás postupně humor a optimismus začal přecházet.



Babička,mamka a tchyně v jednom velkém ponču.To nám bylo ještě do smíchu,páč jsme zatím používaly deštníky ,ale s přibývajícím větrem nás čekalo to co mamču.


A to jsme my ,v celé své kráse. Pětikorunu bych jim dala, chudákům.


Konečně očekávaný odjezd,který byl plánován na osmou ,nakonec se uskutečnil v devět .
Takové čekání jsem ještě nezažila. Po asi hodinovém stání kdesi pod markýzou u obchodu ,dalším už konečně aspoň trochu suchém ,ale trošku nedůstojném čekání na veřejných záchodcích-bylo nás tam víc a různých národností-kdy jsme se konečně přesunuli na San Marko a další hodinu a půl čekali ,až nás konečně někdo vezme na milost,jsme konečně jeli směr autobus.
Takovou radost ,že ho vidíme jsem neměla už dávno.Připadali jsme si jako trosečníci co vidí svůj záchranný člun.Ještě že,jsme měli všichni věci a boty navíc.
Jo a cesta autobusem zpět ? Nevím ,vím jen že to šustilo po dálnici a já se probudila ještě v Rakousku ,ale těsně u našich hranic.A z výletu s nezapomenutelnými zážitky ,jako třeba ponožky ,aláá červené ubrousky a na nich sáčky, páč měla švagrová v botě bazén a nebo můj polámaný deštník ,který to odnes ,když na nás hrkla voda z markýze a  už navždy zůstal na okně v Benátkách ,snad si to tam druhý den užil a bez deště. Babička ,která nám chtěla odletět ,svařák pijící pod deštníky u restaurace, kde nikdo v dešti neseděl ,ale stejně nás pikolík taktně vyhodil, zmrzlé a čekající pod markýzou ,která se místo v sedm začala rolovat v šest a my musely jít hledat útočiště na WC. No řekněte ,nebyl to nakonec výlet k nezaplacení? Při pohledu na všude přítomné promočené turisty,nás aspoň uklidňovalo,že v tom nejsme samy.
A světe div se.Nikdo z nás nebyl nemocný což byl zázrak. Za to můžeme poděkovat jen tomu řidiči autobusu co nám ho tak krásně nachystal vyhřátý. 


To jsme my,moje maličkost ta s tím modrým deštníkem ,který už nemám.:-)(

Mějte se pěkně,Eva.

1 komentář:

  1. Evičko, když jsem viděla první fotku, úplně jsem se zasnila... Únor a březen jsou v Benátkách bohužel ty nejdeštivější... My tam byli loni v květnu a před lety v září a vždy to byla nádhera. Musíš tam prostě ještě jednou!
    Pa,Helena

    OdpovědětSmazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...