čtvrtek 17. května 2012

Kam jedeme tati?

Ne, to se neptají moji synové,ale jeden malý francouzský chlapeček svého tatínka.
 Jmenuje se Mathieu a má brášku Thomase. Společně jezdí do léčebně -výchovného ústavu.
Oba trpí skoliózou a jak píše tatínek v hlavičkách mají slámu. Jejich tatínek se jmenuje  Jean-Louis Fournier
a napsal o svých vrabčácích-jak jim s oblibou říkal -knihu úryvků ,příběhů a vzpomínek.
Nádherné čtení ,trochu jsem se zasmála ,ale i zaplakala.

Pár vět z knihy:

Ať zvednou ruku ti,kteří nikdy neměli strach,že se jim narodí postižené dítě.
 Nikdo ji nezvedl.
Všichni na to myslí, jako myslíme na zemětřesení, jako myslíme na konec světa, na něco, co
se člověku přihodí jen jednou.
Já zažil konec světa dvakrát.


Když mě někdo na ulici žádá, abych přispěl na postižené děti, odmítám.
 Neodvážím se říct, že sám už dvě postižené děti mám, mysleli by si, že si dělám legraci.
 S úsměvem a klidem si totiž můžu dovolit říct: ,,Postižené děti?
Já už jsem přispěl."


Mathieu se hrbí čím dál víc. Doktoři ani kovový korzet s tím nic nezmůžou. V patnácti má postavu jako starý vesničan, který strávil život okopáváním na poli. Když s ním jdeme na procházku, vidí jen svoje nohy,
nemůže se ani podívat na oblohu.
Říkal jsem si, že bych mu na boty přidělal malá zrcátka,aby se v nich odráželo nebe...
Jeho skolióza se zhoršila, brzo mu začne působit dýchací potíže.
Je potřeba se pokusit o operaci páteře.
Zkusili ji a páteř se narovnala.
Tři dny na to Mathieu, rovný jako svíčka , umírá.
Operace, která mu měla umožnit uvidět nebe, se nakonec zdařila.


  Jean-Louis Fournier
   Kam jedeme,tati?

Pěkný den ,Eva.

2 komentáře:

  1. Skutočné knihy majú vždy svoju hĺbku...vďaka za zdieľanie. Gabi

    OdpovědětSmazat
  2. Evi, co na tohle napsat! Zase jsem si uvědomila, že ač mám pocit, co mám starostí, vlastně se mi vůbec nic neděje...
    Díky!
    Moc zdravím, Helena

    OdpovědětSmazat

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...